Mi amigo no encontró lo que buscaba, y según yo llegué a presumir, consistió en que no buscaba nada, que es precisamente lo mismo que a otros muchos les acontece. Algunas madres, sí, buscaban a sus hijas, y algunos maridos a sus mujeres, pero ni una sola hija buscaba a su madre, ni una sola mujer a su marido. Acaso—decían,—se habrán quedado dormidas entre la confusión en alguna pieza... Es posible—decía yo para mí,—pero no es probable.
Una máscara vino disparada hacia mí.
—¿Eres tú?—me preguntó misteriosamente.
—Yo soy—le respondí seguro de no mentir.
—Conocí el dominó; pero esta noche es imposible; Paquita está ahí; mas el marido se ha empeñado en venir; no sabemos por dónde diantres ha encontrado billetes. ¡Lástima grande! ¡mira tú qué ocasión! Te hemos visto, y no atreviéndose a hablarte ella misma, me envía para decirte que mañana sin falta os veréis en la Sartén... Dominó encarnado y lazos blancos...
—Bien.
—¿Estás?
—No faltaré.
—¿Y tu mujer, hombre?—le decía a un ente rarísimo que se había vestido todo de cuernecitos de abundancia, un dominó negro que llevaba otro igual del brazo.
—Durmiendo estará ahora; por más que he hecho, no he podido decidirla a que venga; no hay otra más enemiga de diversiones.
—Así descansas tú en su virtud; ¿piensas estar aquí toda la noche?
—No, hasta las cuatro.
—Haces bien.
En esto se había alejado el de los cuernecillos, y entreoí estas palabras:
—Nada ha sospechado.
—¿Cómo era posible? Si salí una hora después que él...
—¿A las cuatro ha dicho?
—Sí.
—Tenemos tiempo. ¿Estás segura de la criada?
—No hay cuidado alguno, porque...
Una oleada cortó el hilo de mi curiosidad; las demás palabras del diálogo se confundieron con las repetidas voces de: ¿me conoces? te conozco, etcétera, etc.
¿Pues no parecía estrella mía haber traído esta noche un dominó igual al de todos los amantes, más feliz, por cierto, que Quevedo, que se parecía de noche a cuantos esperaban para pegarles?
—¡Chis! ¡chis! Por fin te encontré—me dijo otra máscara esbelta, asiéndome del brazo, y con su voz tierna y agitada por la esperanza satisfecha. ¿Hace mucho que me buscabas?
—No por cierto, porque no esperaba encontrarte. | Můj přítel neshledal to, po čem se ohlížel, a na mě to působilo tak, že ani ničeho nehledal, což je právě to, co se i mnohým jiným stává. Některé matky opravdu hledají své dcery nebo někteří muži své ženy, ale ani jediná dcera nehledala svou matku a ani jedna žena svého muže. „Třeba,“ říká se, „ve zmatku usnuly v nějaké ložnici “ ... „Možné to je,“ říkal jsem si pro sebe, „ale pravděpodobné to není.“ Jedna z maškar se ke mě přiřítila. „Jsi to ty?“ zeptala se mě tajuplně. „Ano, já jsem já,“ odpověděl jsem s jistotou, že nelžu. „Poznala jsem ten převlek, ale dnes v noci to nepůjde; Paquita přišla, ale její muž chtěl mermomocí také, nevíme, kde, proklatě, přišel ke vstupenkám.“ „Velká škoda!“ „Ale pohleď jaká to náhoda! Viděly jsme tě, ale ona se neodvážila oslovit tě sama, tedy posílá mě, abych ti řekla, že zítra se určitě uvidíte U pánve...“ Rudý hábit a bílé stuhy. „Dobře“ „Přijdeš?“ „Určitě nebudu chybět.“ „A tvoje žena, člověče,“ obrátila se na podivnou postavu ověšenou růžky hojnosti, maškaru v černém hábitu zavěšenou na paži jiné, stejně oděné. „Nyní určitě spí, jakkoliv jsem se pokoušel, nemohl jsem ji pohnout k tomu, aby přišla, není větší odpůrkyně zábavy.“ „Alespoň tak spočineš v její ctnosti. Míníš zůstat zde celou noc?“ „Ne, jen do čtyř z rána.“ „Činíš dobře.“ A s tím se vzdálil ten oděný v růžky a já zaslechl následující útržek rozhovoru: „Netušil nic.“ „Jak je to možné? Vždyť jsem odešel hodinu po něm...“ „Říkal ve čtyři?“ „Ano“ „Máme dost času. Jsi si jistá služebnou?“ „Není třeba obav, protože …“ Náhlá tlačenice přerušila nit mé zvědavosti, zbývající slova rozhovoru se smísila s opakovaným: Poznáváš mě?“ Poznávám tě,“ atd. atd. „A hle, nepřisoudila mi moje šťastná hvězda maškarní hábit společný všem milencům, určitě však šťastnější než Quevedo, jenž se zjevoval všem, kteří byli za nocí v očekávání, aby jim zasadil ránu.“ „Pst! Pst! Konečně jsem tě našla,“ řekla mi jiná, štíhlá maškara hebkým hlasem chvějícím se spokojenou nadějí a zároveň se chopila mé paže. „Hledal jsi mě dlouho?“ „Ne, popravdě, protože jsem setkání s tebou neočekával.“ „Ó! Čím jsem si kvůli tobě musela projít od tamtoho před včerejší nocí! V životě jsem neviděla těžkopádnějšího chlapa, musela jsem se o všechno postarat sama, naštěstí jsme se předem dohodli nesdělit si svá jména, ani písemně. Kdyby ne …“ |